Dior a já

Psát dojmy z filmu, který měl premiéru před osmi měsíci, je tak trochu s křížkem po funuse, nicméně ve mě vyvolal i po druhém shlédnutí takové emoce, že jsem se rozhodla o něm něco sepsat. Předesílám, že to, co dělala Raf Simons pro Diora se mi líbilo a líbí, takže můj názor na celé to není rozhodně ovlivněno nějakými antipatiemi, spíš naopak.


Každopádně musím říct, že pocitům, které ve mě tento dokument vyvolal, patří hlavně smutek, frustrace a vztek. Samozřejmě jako každý, kdo šije, jsem se těšila na záběry z ateliérů a práce mistrů ve svém oboru. Ale nakonec převládly negativní emoce, bohužel. Důvodů je několik:
- to jako vážně ještě někdo ve 21. století kouří v místnosti plné lidí při práci?
- chápu, že přeložit slovo seamstress může dělat problém, ale označit paní, co šije 40 let u Diora jako švadlenu???
- móda je možná brána z části jako umění, ale jíst potřebujeme všichni. U nás je celkem běžné, že zaměstnanec kašle na to, co zaměstnavatel a jestli má z toho, že ho vůbec zaměstnává, nějaký zisk, ale práce hlavního návrháře by měla obsahovat i ten faktor, že je potřeba vydělat. Když už chci sál s květinovou zdí, tak musím chápat, že zákaznice, co utratí devět milionů ročně, je extrémně důležitá.
- nepochopení světa couture od konfekčních lidí. Těžiště couture není to, že si můžu dovolit cokoliv, ať to stojí, co to stojí, ale v kvalitní řemeslné práci po všech stránkách. Nechat předělat někoho celé šaty den před přehlídkou není v konfekci problém- ale u namíru vyšívaného materiálu a šatů vyžadující hodiny a hodiny práce? Popravdě, tohle je důvod k pláči! Extrémně necitelné mi pak přišlo otevírání šampaňského v době, kdy pět lidí bylo v půlce párání výšivky a na všech modelech se muselo pracovat až do poslední chvíle.
- na rozdíl od mého muže mi ani tak nevadilo, že Raf Simmons vytváří vizi a moodboardy, ke kterým se hodně inspiruje původními modely zakladatele značky a pak vybírá mezi tím, co nakreslili jiní.  Nicméně právě záběry s Christianem Diorem ukázaly ten kontrast- kolik talentu muselo být v člověku, který za sebou nepotřeboval kreslířskou armádu a vytvořil věci, které bychom i po šedesáti letech braly do svého šatníku asi všechny.

Na druhou stranu, ze všech těch lidí v dílně číšila za všech okolností neuvěřitelně pozitivní energie, že jsem měla chuť se rozjet do Paříže a ucházet se o práci:)

Také musím říct, že na konci, když Raf těžko držel slzy, jsem byla hodně dojatá. Poprvé jsem sice dokument viděla jako těhotná, podruhé už jako čerstvá matka, takže mě dojímala/dojímá i reklama na toaletní papír, ale tak trochu jsem mu odpustila všechno, čím mě v předchozí hodině a půl naštval. (Ale za odpuštění může taky trochu jeho asistent.)

Jak se film líbil vám?

Share this:

ABOUT THE AUTHOR

Třicetiněco-letá milovnice klasických krejčovských technik a anti-rychlošití.

1 komentářů :

  1. Tiez som tento film videla pred par dnami. Mne prislo strasne zvlastne, ako tam krajcirky (ja teda neviem, ako spravne by sa mali nazyvat) pocas prehliadky iba nesmelo nakukali ako sa schadzaju celebrity a nesmeli sa vobec ukazat ani ako divaci, pricom ziadna prehliadka by bez nich nikdy nemohla existovat. Urcite si zasluzia omnoho vacsie ocenenie nez to, ktoreho sa im dostava. Naopak uplne neprimerany obdiv si vysluzia napr na modelky.Nevravim pritom, ze ich praca nie je tiez tazka. Myslim, ze film do znacnej miery zachytava nas prekruteny svet, v ktorom zijeme.

    OdpovědětVymazat