Psát dojmy z filmu, který měl premiéru před osmi měsíci, je tak trochu s křížkem po funuse, nicméně ve mě vyvolal i po druhém shlédnutí takové emoce, že jsem se rozhodla o něm něco sepsat. Předesílám, že to, co dělala Raf Simons pro Diora se mi líbilo a líbí, takže můj názor na celé to není rozhodně ovlivněno nějakými antipatiemi, spíš naopak.
Každopádně musím říct, že pocitům, které ve mě tento dokument vyvolal, patří hlavně smutek, frustrace a vztek. Samozřejmě jako každý, kdo šije, jsem se těšila na záběry z ateliérů a práce mistrů ve svém oboru. Ale nakonec převládly negativní emoce, bohužel. Důvodů je několik:
- to jako vážně ještě někdo ve 21. století kouří v místnosti plné lidí při práci?
- chápu, že přeložit slovo seamstress může dělat problém, ale označit paní, co šije 40 let u Diora jako švadlenu???
- móda je možná brána z části jako umění, ale jíst potřebujeme všichni. U nás je celkem běžné, že zaměstnanec kašle na to, co zaměstnavatel a jestli má z toho, že ho vůbec zaměstnává, nějaký zisk, ale práce hlavního návrháře by měla obsahovat i ten faktor, že je potřeba vydělat. Když už chci sál s květinovou zdí, tak musím chápat, že zákaznice, co utratí devět milionů ročně, je extrémně důležitá.
- nepochopení světa couture od konfekčních lidí. Těžiště couture není to, že si můžu dovolit cokoliv, ať to stojí, co to stojí, ale v kvalitní řemeslné práci po všech stránkách. Nechat předělat někoho celé šaty den před přehlídkou není v konfekci problém- ale u namíru vyšívaného materiálu a šatů vyžadující hodiny a hodiny práce? Popravdě, tohle je důvod k pláči! Extrémně necitelné mi pak přišlo otevírání šampaňského v době, kdy pět lidí bylo v půlce párání výšivky a na všech modelech se muselo pracovat až do poslední chvíle.
- na rozdíl od mého muže mi ani tak nevadilo, že Raf Simmons vytváří vizi a moodboardy, ke kterým se hodně inspiruje původními modely zakladatele značky a pak vybírá mezi tím, co nakreslili jiní. Nicméně právě záběry s Christianem Diorem ukázaly ten kontrast- kolik talentu muselo být v člověku, který za sebou nepotřeboval kreslířskou armádu a vytvořil věci, které bychom i po šedesáti letech braly do svého šatníku asi všechny.
Na druhou stranu, ze všech těch lidí v dílně číšila za všech okolností neuvěřitelně pozitivní energie, že jsem měla chuť se rozjet do Paříže a ucházet se o práci:)
Také musím říct, že na konci, když Raf těžko držel slzy, jsem byla hodně dojatá. Poprvé jsem sice dokument viděla jako těhotná, podruhé už jako čerstvá matka, takže mě dojímala/dojímá i reklama na toaletní papír, ale tak trochu jsem mu odpustila všechno, čím mě v předchozí hodině a půl naštval. (Ale za odpuštění může taky trochu jeho asistent.)
Jak se film líbil vám?
Každopádně musím říct, že pocitům, které ve mě tento dokument vyvolal, patří hlavně smutek, frustrace a vztek. Samozřejmě jako každý, kdo šije, jsem se těšila na záběry z ateliérů a práce mistrů ve svém oboru. Ale nakonec převládly negativní emoce, bohužel. Důvodů je několik:
- to jako vážně ještě někdo ve 21. století kouří v místnosti plné lidí při práci?
- chápu, že přeložit slovo seamstress může dělat problém, ale označit paní, co šije 40 let u Diora jako švadlenu???
- móda je možná brána z části jako umění, ale jíst potřebujeme všichni. U nás je celkem běžné, že zaměstnanec kašle na to, co zaměstnavatel a jestli má z toho, že ho vůbec zaměstnává, nějaký zisk, ale práce hlavního návrháře by měla obsahovat i ten faktor, že je potřeba vydělat. Když už chci sál s květinovou zdí, tak musím chápat, že zákaznice, co utratí devět milionů ročně, je extrémně důležitá.
- nepochopení světa couture od konfekčních lidí. Těžiště couture není to, že si můžu dovolit cokoliv, ať to stojí, co to stojí, ale v kvalitní řemeslné práci po všech stránkách. Nechat předělat někoho celé šaty den před přehlídkou není v konfekci problém- ale u namíru vyšívaného materiálu a šatů vyžadující hodiny a hodiny práce? Popravdě, tohle je důvod k pláči! Extrémně necitelné mi pak přišlo otevírání šampaňského v době, kdy pět lidí bylo v půlce párání výšivky a na všech modelech se muselo pracovat až do poslední chvíle.
- na rozdíl od mého muže mi ani tak nevadilo, že Raf Simmons vytváří vizi a moodboardy, ke kterým se hodně inspiruje původními modely zakladatele značky a pak vybírá mezi tím, co nakreslili jiní. Nicméně právě záběry s Christianem Diorem ukázaly ten kontrast- kolik talentu muselo být v člověku, který za sebou nepotřeboval kreslířskou armádu a vytvořil věci, které bychom i po šedesáti letech braly do svého šatníku asi všechny.
Na druhou stranu, ze všech těch lidí v dílně číšila za všech okolností neuvěřitelně pozitivní energie, že jsem měla chuť se rozjet do Paříže a ucházet se o práci:)
Také musím říct, že na konci, když Raf těžko držel slzy, jsem byla hodně dojatá. Poprvé jsem sice dokument viděla jako těhotná, podruhé už jako čerstvá matka, takže mě dojímala/dojímá i reklama na toaletní papír, ale tak trochu jsem mu odpustila všechno, čím mě v předchozí hodině a půl naštval. (Ale za odpuštění může taky trochu jeho asistent.)
Jak se film líbil vám?
